40. Král David (Ž 110:1) zmínil Ježíše sedícího po Boží pravici
Žalm 110:1 - Výrok Věčného mému pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.
Jednou jsem zaslechl křesťanského učence tvrdit - Tento verš se jednoznačně zmiňuje o Ježíšovi, který je spojením božství a lidství; o kom jiném by David mohl mluvit jako o mém pánu sedícím po pravici Všemohoucího?
Vyvrácení:
Zde je má odpověď: Za autora Žalmu 137, který začíná slovy - U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón - považujeme krále Davida, je zcela zřejmé, že žalm pojednává o události, která se odehrála čtyři století po Davidově smrti, tedy o babylónském zajetí.
Autor se mohl zmínit o tak vzdáleném období pouze díky Božské inspiraci.
Mnoho veršů v knize Žalmů se týká autora samého, jako například verš 7 Žalmu 2 -
Přednesu Věčného rozhodnutí. On mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
Ve stejném duchu musíme vykládat i mnoho dalších žalmů.
Některé žalmy jsou ale jiného typu, popisují období židovského vyhnanství; k tomuto typu žalmů patří i výše uvedený Žalm 137.
Prorocký charakter má i verš 1 Žalmu 79 -
Bože, vtrhly pronárody do dědictví tvého, tvůj svatý Chrám poskvrnily, Jeruzalém obrátily v hromady sutin!
A také verš 1 Žalmu 74 - Bože, zanevřel jsi na nás natrvalo?
Všechny tyto žalmy byly složeny díky Božské inspiraci pro budoucí Izraelské zajatce.
Jiné žalmy se týkají ještě vzdálenější budoucnosti, přesněji shromáždění vyhnanců ve dnech mesiáše.
Například Žalm 96.
Tento žalm složený díky Božské inspiraci, zřejmě vznikl po nějaké události, která přinutila básníka přemýšlet o budoucí velikosti obnoveného Izraele.
Někdy jsou příčiny sepsání žalmu popsány více či méně jasně.
Například v Žalmu 20, ve kterém David hovoří nejdříve o svém žalu, pak popisuje očekávání dětí Izraele a nakonec se zabývá nebezpečím války.
Do stejné kategorie patří i žalm - Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.
David nejdříve hovoří o sobě, zřejmě se to týká doby, kdy ho jeho muži zapřísáhli, aby se s nimi nevydával do boje z důvodu opakovaného ohrožení jeho života v době bojů s Pelištejci.
Jak je psáno v Druhé knize Samuelově ve verši 21:17 -
Víckrát se s námi do boje nevydávej, ať nezhasíš světlo Izraele!
Zdá se, že žalm byl napsán na základě pocitů básníka, které měl ve chvíli, kdy mu jeho muži chtěli zabránit, aby ještě někdy riskoval svůj život v bitvě; proto si sám sobě řekl jejich jménem následující slova - Výrok Věčného mému pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.
Nyní, ať již byl autorem tohoto prohlášení David nebo ne, musíme připustit, že důrazná výzva (bojovníků), měla značný vliv na mysl člověka tak zbožného, jako byl král David.
Ochrana Boží byla zajištěna, to potvrzují následující slova žalmu - Věčný vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu - což znamená, že - Bůh sešle pomoc ze Své Svatyně, a že ho bude podporovat ze Sijónu! - neboť toto svaté město bylo význačným místem, které si Bůh vybral jako místo Svého Příbytku.
Slova, která následují - Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš - znamenají, že jeho poddaní dobrovolně nabídnou své životy, aby tak zajistili bezpečnost krále.
Verš - Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu - znamená, že král bude po celý jeho život jako Malkísedek, král Jeruzalémský, který byl králem a knězem Nejvyššího Boha.
Jak je psáno ve verši 14:18 v První knize Mojžíšově -
A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího.
Skutečnost, že byl David hoden nejenom královského ale i kněžského titulu, potvrzuje Písmo Svaté, v Druhé knize Samuelově ve verši 24:25 se dočteme, že David nechal vystavět oltář, na kterém nabízel zápalné a pokojné oběti, které byly doprovázeny jeho modlitbami a prosbami - I vybudoval tam David Věčnému oltář a obětoval zápalné a pokojné oběti. Věčný prosby za zemi přijal a pohroma byla od Izraele odvrácena.
Slov עַל v tomto verši znamená podle.
Ve stejném významu můžeme slovo עַל najít ve verši 10:7 v knize Jób -
Podle toho co víš, nejsem svévolník, a není nikdo, kdo může vysvobodit z tvé ruky.
Písmeno י ve slově je עַל דִּבְרָתִי paragoga stejně jako písmeno י ve slově דִּבְרֵי ve verši 1:1 v knize Kohelet.
Je potřeba upozornit, pomocí odbočení od tématu, na chybnou interpretaci verše -
A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího.
Křesťané věří, že víno a chléb byly nabízeny jako oběť, ale z textu je zcela jasné, že se jednalo čistě o pohoštění hostů.
Byl to ale desátek, který dal Abrahám Malkísedekovi, jenž potvrdil, že byl knězem Nejvyššího Boha.
Proto je zřejmé, že autor žalmu neměl na mysli někoho jiného, než sebe samého, a z kompozice na druhou stranu pochopíme, že měl na mysli budoucí podmínky rozptýleného lidu, když díky Božské inspiraci v Žalmu 96 prohlásil -
Zpívejte Věčnému píseň novou, zpívej Věčnému, celá země!
To říká i v následujícím Žalmu 97 -
Věčný kraluje! Zajásej, země, raduj se, ostrovů množství!
Tyto žalmy se zmiňují, jak jsme se již uvedli výše, o stále nenaplněném shromáždění Izraele.
Snad nejvíce neospravedlnitelným tvrzením křesťanských vykladačů žalmů se zdá být výklad, že se slova - Zasedni po mé pravici - týkají syna Božího; neboť Bible obsahuje četné důkazy, že metafora - Pravá ruka Boží - pouze symbolizuje Boží Všemohoucnost.
Jak jinak by mohly být vyloženy následující věty?
Věčného pravice se vyvýšila, Věčného pravice koná mocné činy! (Žalm 118:16)
Tvá pravice, Věčný, velkolepá v síle, tvá pravice, Věčný, zdrtí nepřítele. (2M 15:6)
I v případě, že se jedná o člověka, symbolizuje pravá ruka sílu, moc, jednání a úsilí.
To potvrzuje například verš 8 v Žalmu 144 -
Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná!
Pokud chce vykladač výraz vykládat doslovně, musí vzít v úvahu do očí bijící nesmyslné užití tělesnosti při popisu toho, kdo věří, že je Syn Boží.
Pro Žida je rouháním doslovný výklad verše o pravé či levé ruce Boha, duchovní bytosti nemohou být připisovány žádné tělesné vlastnosti.
Když je věřící nabádán, aby byl po pravici Boha, chápe, že se jedná o povinnost hledat ochranu u Všemohoucího.
Čím více a pozorněji budeme číst Písmo Svaté, tím více najedeme důkazů o účelových a chybných výkladech, jejichž cílem je snaha podpořit určitá náboženská dogmata.
Žalm, kterým jsme se zabývali, obsahoval výraz - Věčný přísahal a nebude želet - toto slovní spojení bylo křesťany vkládáno tak, že nepřímo poukazuje na nové společenské a duchovní zřízení, které nahradí obětování masa a krve obětováním chleba a vína.
To je ale opět zcela mylný výklad, neboť Bůh nikdy nemění své názory a záměry.
To potvrzuje verš 23:19 ve Čtvrté knize Mojžíšově -
Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval.
Jednou vydané předpisy jsou závazné pro nás, i pro všechny po nás následující generace.
Toto téma jsme podrobně řešili v kapitole 19, na kterou čtenáře odkazujeme.